O mně

Můj příběh

Jmenuji se Nikol Zachariás a jsem ženou, manželkou a maminkou zatím jednoho úžasného syna. Moje cesta k pomáhání ostatním ženám byla trochu delší. Začala bohužel afetálním těhotenstvím a revizí, potom následoval rok dlouhého snažení a touha po miminku. Podstoupení různých vyšetření a nasazení tabletek, ale nikam nevedlo. Následovala změna životního stylu a práce a přesně po roce jsem zjistila, že jsem opět těhotná. Tentokrát ale s pocitem radosti se objevil i strach, jak to vše dopadne, při každém vyšetření jsem se bála a modlila, aby bylo vše v pořádku. Zhruba v polovině těhotenství jsem viděla v televizi pořad (pro mě spíše horor) o porodech v jedné české nemocnici, ještě ten večer jsem začala na internetu hledat, jak to jde i jinak. Našla jsem si předporodní kurz u komunitní porodní asistentky, který jsme s manželem navštěvovali společně (naštěstí mě manžel ve všech rozhodnutích podpořil), začala jsem docházet na těhotenské cvičení a gravidjógu a poznala úžasné ženy se stejným naladěním.

Během kurzů a přednášek jsme s manželem nabyli dojmu, že porod chceme prožít sami a nebudeme si hledat porodní asistentku ani dulu jako doprovod. Na úplném konci těhotenství se ale vyskytly menší komplikace a byla jsem nucena jít na vyvolání porodu. Už ale na příjmu jsem litovala, že s sebou nemáme někoho třetího, kdo by poradil, vysvětlil bez zastrašování. Kromě tablety v 6:00 ráno šlo jinak vše podle porodního plánu. Měli jsme s manželem nadstandard, nikdo nás nerušil, nechodil kontrolovat. Každý porod je jiný a pokud je to Váš první, tak netušíte, jestli je to „ono“. Dnes zpětně vím (a i u porodu jsem si říkala, kéž by tu někdo byl), že nám tam dula chyběla, která by uklidnila jak manžela, tak i mě, že je vše v pořádku. A i přes nastudování všeho možného i nemožného jsem po přemístění na sál nedokázala sama vymyslet, ve které poloze porodím a nechala si poradit. Porodila jsem v polosedě, bez nástřihu syna- 4410g. Nějaké poranění jsem měla a myslím si, že kdybych zvolila jinou polohu, tak bych se obešla bez šití. Kdyby tam byl někdo, kdo by mi dodal odvahu. Bonding byl díky naší přípravě nádherný a par vteřin po porození našeho chlapečka jsem cítila, že bych porodila klidně dalších 1000 dětí. Je to neuvěřitelně krásný, silný pocit.

Další věcí, na kterou člověk v těhotenství až tak nemyslí, je kojení. Pamatuji si, jak jsem ještě ve třetím měsíci myslela, že budu kojit, tak do roku maximálně. Jak jsem se mýlila (kojím stále, nyní 22m syna). I přes počáteční obtíže, kdy mi řekli, že mám moc velká prsa a špatné bradavky a odcházela jsem z porodnice s kloboučky, tak do týdne díky změně polohy jsme je dokázali s laktační poradkyní odbourat.

 Z vlastní zkušenosti vím, že pokud má žena potřebné informace, tak dokáže porodit, kojit a starat se o své dítě bez obtíží a právě proto jsem si zvolila práci duly, abych takto mohla ženám pomáhat, protože to pro mě není jen práce, ale hlavně poslání.

 

                                                                                                                                                                                                                                                                                          Vaše Nikol